Česko je zemí, kde se původní zákaz skládkování posunul z dlouhodobě očekávaného roku 2024 až na rok 2030 a v oblasti nakládání s odpady se zdůrazňuje především význam recyklace. Ekologické organizace jako Arnika, Hnutí Duha, Greenpeace a Děti Země často bojují v rámci povolovacích řízení s projekty spaloven a vyřešení problému odpadového hospodářství spatřují pouze v předcházení vzniku odpadům a v recyklaci. Tohle je ale přístup dosti naivní a alibistický. Vzhledem ke statistickým údajům, kdy množství vyprodukovaného komunálního odpadu osciluje v posledních několika letech stále kolem cca 5,9 mil. tun ročně, je z tohoto množství materiálově možno využít přibližně 38 %, 12 % odpadu je využito energeticky a 48 %, tedy téměř polovina! ročního vyprodukovaného odpadu, končí na skládkách.

Počet spaloven v Česku je v porovnání s průměrem vyspělých států nižší, přičemž západní země sousedy lze těžko podezírat, že zanedbávají ekologii a klimatické aspekty. V těchto zemích si již připustili, že odpad nelze nikdy kompletně recyklovat – to má totiž své technické, a především ekonomické limity. Příkladovou zemí s propracovaným systémem nakládání s komunálním odpadem je Švýcarsko. Většinou se zpracovává v zařízeních na energetické využití a skládkování neupraveného odpadu je zakázáno. Ve Švýcarsku je 30 zařízení pro energetické využití odpadů. Jejich rozmístění se tady řídí především hustotou obyvatel. Nejlepší je vazba ZEVO na soustavu dálkového vytápění nebo dodávku tepla pro průmyslové využití (například papírny). Daleko před Českem je v oblasti odpadového hospodářství i Německo (72 spaloven), Francie (129 spaloven), Švédsko (32 spaloven) a Rakousko (11 spaloven), kde zákaz skládkování dále využitelného odpadu platí již přes 20 let. Skládky v těchto zemích stojí skutečně až na samém konci odpadového řetězce, odpady jsou nejprve v rámci možností tříděny, recyklovány, projdou spalovnou, kde dojde k jejich energetickému využití či mechanicko-biologickou úpravou. Teprve poté je komunální odpad, bez složek s vyšší výhřevností, v těchto zemích skládkován.

U skládek je velkým problémem, o kterém se příliš nemluví, jejich zahoření. Podle statistik hasiči vyjíždějí každoročně k tisícovce požárů skládek odpadu. Každý takový zásah přitom stojí stovky tisíc korun (ročně tedy hašení skládek odčerpá z veřejných peněz stovky milionů korun) a navíc hasiči kvůli požárům skládek nasazují zbytečně své životy. Při hašení se navíc uvolňuje množství toxických látek do vzduchu i do půdy. Obzvláště uvolňování enormního množství toxických plynů a chemických látek do ovzduší bývá velkým problémem a alarmující ekologickou zátěží. Nekontrolovatelně sem unikají zejména uhlovodíky, oxid uhelnatý a polétavý prach. To vše samozřejmě bez jakékoliv kontroly, bez filtrů nebo dokonce bez čištění spalin jako je tomu u moderních zařízení na energetické využívání odpadu.

Mezi závažné dezinformace, se kterými některé ekologické aktivity a skládkařské lobby pracují, a které image spaloven výrazně poškozují, je jejich vyjadřování k obsahu mikroplastů i údajných kusů plastů ve zbytkovém odpadu ze spaloven, vytváření tzv. těžkých kovů. Také jsme četli tvrzení a téměř totožná uhlíková náročnost výroby energie jako při výrobě z černého uhlí.

Při vyvracení těchto nepravd je třeba si v první řadě uvědomit, že moderní spalovny, zařízení pro energetické využívání odpadu, disponují tzv. BAT technologií, tedy nejlepší dostupnou technologií, při které je dosahováno vysokého stupně ochrany životního prostředí (minimální emise škodlivých látek).

Pro konkrétní představu uvádíme reálná čísla ze ZEVO Plzeň, která poskytl vedoucí této spalovny, Ing. Pavel Veselý:

• „U škváry se měří tzv. nedopal a zbytkový uhlík. U nedopalu platná legislativa připouští jeho obsah 5 % ve škváře, přičemž naše spalovna je na polovičních hodnotách. U zbytkového uhlíku jsou povolena 3 % a my se pohybujeme pouze v hodnotách do 1 %.“
• Koeficient výpočtu CO₂ z odpadu a z uhlí je více než poloviční, a nikoliv tedy téměř totožný, jak mnohdy nezávislé ekologické aktivity uvádějí.
• Těžké kovy spalovny komunálního odpadu nevytváří – ty již v komunálním odpadu jsou přítomny, ovšem skládkováním se těžkých kovů nezbavíme, pouze se budou postupně uvolňovat do půdy a podzemní vody. Na spalovně jsou těžké kovy a jiné kovy zastabilizovány a zahuštěny v popílku, a tedy do ovzduší se příliš nedostanou. Rtuť má např. limit 0,015 mg/m³ a naše realita na ZEVO Plzeň je méně než 0,005 mg/m³.

U kadmia a thalia při legislativním limitu 0,02 mg/m³ dosahujeme hodnoty 0,001 mg/m³.

• Emise ze spaloven jako např. NOx jsou z hlediska množství v ovzduší naprosto zanedbatelné, daleko horším zdrojem je doprava.“

Na úplný závěr si dovolíme citovat myšlenku Institutu cirkulární ekonomiky, který vyzývá k systémové podpoře výstavby nových spaloven v regionech, kde tyto spalovny chybějí. Směsný komunální odpad se musí v lepším případě pro energetické využití vozit na vzdálenosti kolem 100 km, do spaloven s již nedostatečnou kapacitou, v horším případě na skládky.